A i když tisíckrát si řeknu,
že zítřejší ráno bude jiné,
nejde mi to, nejde,
usmát se na tebe jinak,
než lehce neupřímně.

Venku prší
a já nechci, abys věděla
jak rozervaně je mi,
jak suchá místa mezi krůpějemi
zmáčím,
jak na mé kůži stopy po bodláčí
schnou,
jak kapka za kapkou
mé krve,
tak jako tolikrát a prve,
po sté, jak napoprvé,
svírám,
když s tmou i s rozedněním zmírám
úzkostí,
tvou dlaň
a v jedno tělo s tebou a ve dví rozeklán
jsem já.

A venku prší a je tma.

„Venku prší a je tma“

Poezie